„Ti lidé jsou zlí, nechápou umělce. Jsem dobrosrdečný člověk a pouličním divadlem si občas vydělávám peníze. Chci, aby všichni věděli, že nejsem žádný bezdomovec, kterému se nechce dělat,“ brání se nařčení Jiří Pánek, který jinak cestuje po celé zemi a vystupuje se svým rodinným loutkohoreckým souborem už šestnáctou sezónu. Reportér Deníku Rovnost ho v úterý zastihl před vystoupením v třineckém divadle. Přijel se synovcem a neteří. „Vedu takový kočovný život, ale nenudím se. Horší je to s výdělkem, ale teď před Vánoci by to mělo být lepší. Vystupuji převážně v mateřských školách a v dětských domovech. Někdy si mě lidé pozvou i na soukromé představení do rodin,“ vypráví vodník Rumpolec.

Za představení dlouhé hodinu a půl si vydělá dva tisíce korun, ale třeba v dětských domovech vystupuje jenom za tisícovku. „Nedávno jsem měl velké štěstí. V rodině se sešlo pár rodin, pozvali mě do domku a za hodinu mi dali tři tisíce korun. Cítil jsem, že mi to dávají ze srdce,“ pokračuje vodník.

Kdysi vystudoval střední pedagogickou školu, ale jako vychovatel nikdy nepracoval. Dal přednost divadlu. Chlubí se tím, že mezi jeho známé patří režisér Zdeněk Troška nebo herečka Dáda Patrasová, ale zatím si v žádné filmové pohádce nezahrál.

„Jednou si mě režisér Troška pozval na vystoupení na hrad ve Strakonicích, ale to bylo všechno. Všichni mi jen slibují, ale nakonec z toho vycouvají. Kdybych byl možná pod nějakou agenturou, žilo by se mi lépe, ale takhle jsem alespoň svobodný,“ říká Jiří Pánek.

Manželka Vlasta vodníka na divadelních cestách často nedoprovází. Pracuje jako prodavačka a pomáhá mu s představeními jen občas. Zato jedenáctiletá dcera prý zdědila herecké sklony a jednou by chtěla být herečkou nebo manekýnkou. „Snad se jí to splní,“ loučí se vodník Pánek.