Podle jednoho z organizátorů akce Dana Urbánka se na zimní ukázku bitvy přišlo podívat zhruba pět stovek lidí. „Pořádáme ještě letní bitvu. Ta je větší a navštěvovanější. Dnes chceme lidem ukázat, že se bojovalo i v zimě," vysvětluje Urbánek.

Každý rok má zimní ukázková bitva jiný scénář a námět. „Letos je to bitva o Königsberg, která začala v lednu 1945," říká Urbánek. Podle něj byl právě souboj o dnešní Kaliningrad výjimečný. „Němci už na tom byli špatně. Do boje povolávali i civilisty," tvrdí pořadatel. Navíc se jednalo o první bitvu na území Německa. Země do té doby hrůzy pozemní války nezažila.

Pravdivost jeho slov potvrzuje i komentátor, který návštěvníky upozorňuje na začátek bitvy. „Nejprve je potřeba vyzbrojit takzvaný Volksturm, tedy domobranu. Jsou to muži mezi šestnácti a šedesáti lety, kteří se na frontu dostali nedobrovolně a nemají většinou žádný vojenský výcvik," poučuje přihlížející.

Seřazení v řadě a bez uniforem tak členové domobrany čekají na své zbraně. „Nedostali žádný vojenský mundůr. Od civilistů je odlišovaly pouze pásky na paži s nápisem Volksturm," popisuje komentátor. Ani jejich zbraně nejsou tak kvalitní jako ty, které mají k dispozici vojáci německé armády. Někteří z nich však dostanou jedinou zbraň, díky které může jednotlivec poškodit tank – pancéřovou pěst.

Zatímco domobranci fasují vybavení, diváci si všímají i civilistů, kteří přes frontu přecházejí. „Jsou to uprchlíci. Snaží se uniknout před Rudou armádou," říká komentátor. Ze západu už se ale ozývají zvuky motoru. „Rusové se blíží!" křičí vojáci.

Na motorce přijíždí dva sovětští vojáci. „Jedná se o zbloudilou jednotku Rudé armády," popisuje hlasatel. Padne pár výstřelů a Sověti pochopí, že zatím nemají šanci a odjíždějí pryč. Z bitevního pole utíká také důstojník wehrmachtu, který usoudil, že na frontě začíná být nebezpečno. Bere s sebou i zdravotnice, které se do té doby staraly o vojáky v lazaretu a polní kuchyni.

Dělá dobře, protože rudoarmějci se za okamžik vrací i s tankem T34. „Domobraně se nepodařilo tank zničit, ale posádka tanku je vyhodnotila jako hrozbu a vrací se zpátky. Nejspíš pro posily," myslí si komentátor. Volksturm je podle něj sice početnější, ale sovětští vojáci jsou zase nesrovnatelně lépe vybavení a vycvičení.

Není se proto čemu divit, když za použití tanku a samopalů Sudajev za pár chvil dokázali prorazit obrannou linii. Nadšení jim však nevydrží dlouho. Jeden z německých vojáků zasáhl pancéřovou pěstí tank a zničil ho. „To je veliký úspěch. Pokud Němec přežije a vrátí se domů, dostane určitě vyznamenání," upozorňuje komentátor. Diváky víc než vyznamenání schopného vojáka ale zajímají výbuchy na bitevním poli. „Pyrotechnické efekty jsou naprosto perfektní. Chvílemi mám pocit, jako bych se opravdu ocitla na frontě," říká Naďa Malíková, která se do Ořechova přijela na bitvu podívat z Brna.

Bitva ale pokračuje. „Vždyť je posílá na jistou smrt!" komentuje rozkazy velitele domobrany jeden z diváků. Šéf Volksturmu totiž téměř neozbrojené muže vysílá do protiútoku. Proti Sovětům nemají nejmenší šanci a brzy už všichni leží mrtví na zemi. „Rudá armáda nebere žádné zajatce. Všechny protivníky zabíjí," poznamenává hlasatel.

I přesto, že Němcům přijel na pomoc i obrněný transportér, Sověti ovládají už celé bitevní pole. Rudoarmějci vbíhají do lazaretu, kde zabíjejí bezmocné raněné a vyvěšují svoji vlajku. Stejně jako před sedmdesáti lety zvítězili a nic jim nebrání v dalším postupu.

Zatímco pyrotechnici uklízejí bitevní pole a sbírají nevybuchlou munici, diváci i vojáci se pomalu rozcházejí. „Byl to opravdu zážitek. Mnohokrát jsem viděl bitevní záběry ve filmy, ale tohle bylo lepší. Atmosféra byla opravdu výjimečná. Děti se navíc naučily něco o tom, jak to za války vypadalo," usmívá se například Pavel Hrubý.

Právě snaha přiblížit se atmosféře minulosti je i důvodem toho, že se lidé do podobných akcí aktivně zapojují. „Člověk si vyzkouší historii v praxi. Obzvlášť, když se běží schovat před zásahem protivníka, si říká, že je dobře, že válka skončila. Musela to být hrozná doba," upozorňuje Stanislav Průša, který v Ořechově bojoval na straně vítězné Rudé armády. I přesto, že na Němce střílí, má mezi jejich představiteli několik přátel. „Žádná řevnivost mezi námi není. Na kamarádství se zapomene akorát v době bitvy," vysvětluje Průša.