Zůstane v ní totiž kus jeho srdce. V duchu jsem se nad tím klišé škaredila. V Zambii jsem ho slyšela tak často, že mi začalo jít na nervy. Teď si ale balím věci. A milé srdce mi bouchá až v krku, když si představím, že za pár desítek hodin budu mít tenisky znovu oranžové pískem buše. Ať jsem si tehdy u cesty myslela cokoliv, vracím se na černý kontinent.

Ještě před dvěma měsíci jsem o tom neměla ani tušení. „V žádném případě,“ odepsala jsem své kamarádce Vendule Jičínské na jeden z jejích večerních vzkazů. V minulosti jsme obě v Zambii pracovaly jako dobrovolnice, ona po návratu založila v Brně neziskovku pojmenovanou Njovu. Na začátku roku se jí podařilo získat peníze na vznik učňovské školy pro děti z chudých rodin. Bylo tedy třeba zabezpečit někoho, kdo projekt pojede do západozambijského Mongu na první tři roky koordinovat. Například mě.

Jenže já v žádném případě nemůžu jen tak opustit rodinu, přátele a svůj stolek v redakci Rovnosti. Na to tam mám moc ráda. Je to nezodpovědné, narychlo. A tak dále, hledala jsem sama sebe argumenty proti. Ve skutečnosti jsem věděla, že taková nabídka se neodmítá. Přesně totiž odpovídá tomu, co jsme si kdysi při dobrovolničení vysnily jako ideální projekt rozvojové pomoci.

Na místě, kde má škola vyrůst, zatím povlává jen suchá tráva. V polovině července už ale má být všechno připravené tak, aby se do lavic mohlo posadit prvních dvě stě padesát žáků. Výuka je určená dětem, které za sebou mají povinnou devítiletou školní docházku. Nemohou si ale studium na střední škole dovolit.

Pod vedením šesti místních učitelů každý z nich absolvuje hodiny povinné terie a praxe. Pokud se na konci školního roku popasuje se závěrečnými zkouškami, získá výuční list v oboru pekař, krejčí nebo elektromechanik.

Cílem umožnit studentům poprat se úspěšně s protivníky, kteří se dřív nebo později postaví do cesty každého mladého člověka v Zambii. Jmenují se nevzdělanost, nezaměstnanost a chudoba. A zašlápli už kdekterý dětský sen. „Odmítá ji posílat do školy. Nevěří, že to k něčemu bude, tady se stejně práce sehnat nedá. Raději ať pomáhá doma, dokud se nevdá,“ tlumočil mi na mém minulém pobytu v Zambii spolupracovník Katongo výsledek bouřlivé debaty s matkou sedmačky, která se jako mnohé její spolužačky jednoho dne přestala objevovat ve škole.

Tamní ředitel nás požádal, abychom si s nimi promluvili. Dívky jsme našli. Jejich rodiče ale byli neoblomní a my jsme v ruce neměli moc argumentů. V Zambii, která se nachází ve vnitrozemí subsaharské části kontinentu, sice panuje mír a stabilní demokracie. Skoro dvě třetiny z dvanácti milionů tamních obyvatel ale žijí pod hranicí chudoby. Většina se věnuje drobnému zemědělství, práci má jen polovina lidí.

Přispívá k tomu i vysoká úmrtnost. Suverénně nejvýkonnějším zabijákem lidí je v subsaharské Africe komáry přenášená malárie. Asi sedmnáct procent Zambijců je navíc nakažených virem HIV, který způsobuje smrtelné selhání imunity a už skoro tři desítky let decimuje především lidi v produktivním věku. Ubývá tak mimo jiné těch, kteří mohou své znalosti a zkušenosti předat ostatním generacím.

Obory budoucí učňovské školy v Mongu jsou vytipované podle situace na pracovním trhu, aby absolventi měli skutečně šanci získat zaměstnání nebo rozjet vlastní podnikání. Projekt se zaměřuje na nejchudší děti, vyučování proto bude na rozdíl od běžných středních škol v Zambii bezplatné. Za stejného důvodu se mimochodem obejde bez tradiční součásti zambijského školství – uniforem.

Jsou hezké, jenže drahé. „Možná půjde natisknout místo toho aspoň nějaká trička,“ přemítám. Na takové úvahy je ale brzo. Ještě nemám sbalený batoh a v pračce se točí várka prádla. Na dlouhou dobu poslední, oblečení plné oranžového písku teď budu tři roky zase přepírat jen v ruce.

O tom, jak projekt pokračuje, se dočtete každý měsíc v Deníku Rovnost

LUCIE HRABCOVÁ