Vrátil jsem se do Brna také s tím, že věci změním. A to může bolet

Do budovy brněnského rozhlasu Jaromír Ostrý poprvé vkročil v roce 1973. Tehdy coby čerstvý absolvent herectví se rozhodl upřednostnit atmosféru rozhlasových studií před divadelním jevištěm. Zkušenosti získával na pozicích asistent režie, režisér ozvučení pořadů, slovesný režisér, moderátor, dokumentarista, autor pořadů, později také jako šéfredaktor.

Před necelými dvěma týdny k tomuto výčtu přibyl ještě statut další ředitel Českého rozhlasu Brno a Českého rozhlasu Zlín. „Nevnímám to jako nástup do funkce, je to spíš návrat domů, do Brna," říká s úsměvem Ostrý, jehož jméno neodmyslitelně patří k pořadům Toulky českou minulostí či Stříbrný vítr.

Poslední téměř čtyři roky jste pracoval v Praze jako šéfredaktor celoplošné Dvojky Českého rozhlasu, nyní jste ředitelem rozhlasových regionů Brno a Zlín. Co vše se tím pro vás mění?

Tolik toho zase nebude. Šéf celoplošné stanice je sice jen šéfredaktor, ale řídí i oblasti, které na jiných stanicích zajišťuje ředitel: personální, ekonomickou, technologické zabezpečení, marketing a samozřejmě zejména program. Jsem velkým příznivcem modelu, kdy v rozhlasových manažerských funkcích jsou lidé, kteří mají za sebou praxi v oblasti programu. Jak byste chtěli lidem na stanici vysvětlit programové změny a nevědět přitom, o čem mluvíte? A důležitou stránkou manažerských schopností je umět mluvit s lidmi. To snad umím.

Na vedoucích postech jste už patnáct let, přitom jste si vždy ponechával pořady jako režisér, autor, moderátor. To máte na mysli?

Ano, vždy to byla má podmínka, i s rizikem kritiky programových kolegů. Jako tvůrce, moderátor či režisér vyrábím čtyři pořady týdně, a tak to bude i nadále. Samozřejmě pokud ty pořady nebudou kvalitní a nebudou mít posluchačské ohlasy, tedy poslechovost, skončí. To je rozhlasový život.

Hodnotíte své působení na Dvojce jako úspěšné?

Nechci, aby to teď působilo nabubřele, ale za dva a půl roku poslechovost Dvojky narostla o 110 tisíc posluchačů. To je zhruba pětatřicet procent, a to musím hodnotit jako úspěch. Zejména v době, kdy všechna média, vyjma internetu, ztrácejí svoje publika, posluchače a čtenáře.

Vaše programové změny přitom mnozí kritizovali.

Konzervativní posluchači hodně protestovali. První týdny byly velmi těžké. To, co jsem si o sobě přečetl, bolelo, ale nakonec jsem to se svým týmem vydržel. A tak mi dodnes telefonují lidé, tehdejší kritici, a děkují za ty změny. S odstupem času si na ně zvykli a vnímají je jako prospěšné.

Něco podobného teď plánujete také v Brně?

V Brně je pro mne situace těžší v tom, že jsem doma. A tam není nikdo prorokem. To se změny dělají hůř. Vrátil jsem se do Brna za lidmi, s nimiž jsem rozhlasově vyrůstal, s většinou z nich jsem dlouhá léta pracoval. Máme na rozhlasový svět podobný náhled, ale teď zkrátka přicházím s tím, že se řada věcí změní. A to může některé mé kolegy a kolegyně bolet.

Co například?

Zaprvé chci změnit hudební formát stanice a oslovit i aktivní posluchače. Chceme hledat slavné hudební kousky v nových kabátech. Zadruhé vnést do programu víc energie. Zatřetí pracovat na společném prostoru, ve kterém zazní zkušenosti i názory posluchačů. Chceme dát přednost tomu, co se už v minulosti ukázalo jako kvalitní. To, čemu se v hudbě říká evergreen. Brněnský rozhlas je totiž evergreenem mezi rozhlasovými stanicemi. Vznikl v roce 1924. Příští rok mu bude devadesát let. Radiojournal v Praze vysílá od roku 1923, BBC v Londýně od roku 1922.

Jaký byl rozhlas před devadesáti lety?

Podle našich informací vznik rozhlasového vysílání v Praze sponzorovala jistá mlynářka z jižní Moravy. Prostě máme dlouhé prsty. Jinak historie brněnského studia je velmi zajímavá. Například rozhlasová hra vznikla právě v Brně a do brněnského rozhlasu patrně chodil i Leoš Janáček. Budu moc rád, když se i nám bude dařit vymýšlet nové rozhlasové formáty, po kterých s chutí sáhnou celoplošné stanice.

Na co se mohou posluchači těšit?

Příští rok bude pro brněnský rozhlas ve znamení devadesátin. Chystáme pořad Jamáci, v němž představíme slavné absolventy Janáčkovy akademie múzických umění herce, zpěváky i tanečníky. Věřím také, že se naši posluchači zapojí do souboje občanů jihomoravských a zlínských obcí a měst na Moravském poli.

Technické či administrativní změny v Brně neplánujete?

Sídlíme v budově bývalé banky. Je to krásný dům, ale nepostavili ho pro rozhlasové účely. V tom je dnes trochu problém, proto hledáme jiné prostory. Chceme také vytvořit hudební studio a v něm pořádat koncerty pro všechny zájemce. Rozhlas nemá být jen médiem, má se stát i kulturní institucí.

Máte na mysli konkrétní prostory? Chcete se stěhovat?

Ve funkci jsem teprve několik dní, takže debaty o tom, zda zůstaneme či se někam přesuneme nebo zda se dokonce může stavět nová budova, teprve začínají. V úvahu přichází přesun zpět do budovy Stadionu, kde brněnský rozhlas za první republiky sídlil a kde je tomu vnitřní struktura budovy částečně uzpůsobená. Je to ale věc zejména peněžních možností.

Vše jistě závisí také na rozpočtu. Jaká je teď v brněnském rozhlase situace? Musíte šetřit?

Za pár dní se bude rozpočet projednávat. Jsem zvědavý, zda svůj návrh prosadím. Pokud ne, spousta projektů, včetně zmíněných Jamáků, se odloží.

A obávané propouštění?

Po loňských velkých změnách v Českém rozhlase jsou počty lidí nastavené tak akorát. Přesto si myslím, že pár lidí z týmu budeme muset nahradit. Začneme také postupně pracovat na osamostatnění zlínského studia. Chceme tam natáčet i literární pořady.

To vše jsou opatření, která asi nejsou ředitelům moc příjemná. Pochybujete někdy o svých rozhodnutích?

Jsem přesvědčený o tom, že kdo nepochybuje, nemůže být v životě úspěšný.

Není tajemstvím, a to napříč institucemi, že regiony podléhají centrálám. To ony určují priority a rozhodují. close zoom_in

My všichni na tomto světě plníme nějaká rozhodnutí a mnohdy někoho, koho třeba ani neznáme. S tím nic nenaděláte. Musíte mít ale pocit, že to, co děláte, má smysl a můžete to přivést k něčemu, za co se nebudete stydět. A to je můj úkol.

Co pro vás bylo tím hlavním podnětem, který vás přiměl ucházet se o post ředitele v Brně?

Jsem v brněnském rozhlase doma. Když jsem nastupoval, bylo mi devatenáct a srdce jsem cítil až v krku. Hned první den na mě přeskočilo cosi z té zvláštní kouzelné atmosféry. A to mi už nikdy nedovolilo změnit zaměstnavatele. Když řeknu, že pracuji v rozhlase už čtyřicet let, je to poměrně rarita. Český rozhlas Brno je dnes takové moje čtvrté dítě, které právě teď neprožívá zrovna nejlepší období. To se ovšem změní k lepšímu, tomu věřím.

Kolik má brněnský rozhlas v současnosti posluchačů?

Okolo 150 tisíc denně. To je pokles, protože v době největší slávy to bylo okolo 220 tisíc posluchačů. Když to ale srovnám s dalšími regiony, je to stále dobré, protože žádný z nich se nedostává nad sto tisíc.

Za čtyřicet let jste se podílel na mnoha pořadech. Nelze nezmínit Toulky českou minulostí, které vznikají právě v Brně.

Rozhlasové Toulky českou minulostí se staly fenoménem. Připravuje je Josef Veselý a já režíruji. Je to pořad, kvůli kterému vždy v neděli v osm hodin ráno vstává tři sta tisíc lidí.

Když Toulky začínaly, byli jste tehdy vůbec schopni domyslet, jak dlouhé bude pokračování?

Bylo to v polovině devadesátých let, to nikdo nedomýšlel vůbec nic. V Praze tehdy někoho napadlo udělat rozhlasovou verzi slavných knižních Toulek českou minulostí Petra Hory Hořejše. Dnes, i když samozřejmě jdeme stále v linii jeho knih, se už v mnoha případech odpou-táváme, razíme si vlastní cestu, a vzájemně se tak s Petrem Horou Hořejšem doplňujeme. Příští rok v srpnu budeme mít už tisící vydání, to bude velká sláva. Od roku 1995 je to osmnáct let každotýdenní práce.

Narazili jste za tu dobu v Toulkách na téma, se kterým jste si režijně nevěděl rady?

Role režiséra zase tolik složitá není. Tedy v tomto případě. Jde spíš o to pohlídat faktickou správnost, případně vybrat vhodnou hudbu. Umění režie divadelní inscenace to tedy není. Do úzkých se dostáváme, jen když se takzvaně odbourají interpreti, což je poměrně často. Když se například Ivana Valešová rozchechtá, vracíme jednu větu zpět třeba i dvacetkrát.

Oblíbený je mezi posluchači také vámi moderovaný pořad Stříbrný vítr, jehož podtitul zní: Jaromír Ostrý si povídá se ženami, které mají duši.

Občas mi některé posluchačky vytýkají: Proč zrovna ženy, které mají duši, když všechny ženy mají duši? A já odpovídám, že všechny ženy duši mají, a proto se postupně v tomto pořadu na všechny z nich dostane. Vysvětlit to lze také například tak, že Jaromír Ostrý si povídá se ženami, které mají na rozdíl od mužů duši. A teď mně zase mohou začít psát nespokojení muži.

Coby nový ředitel máte v plánu mnohé. Co z toho považujete za nejdůležitější?

Jak jsem řekl, v Brně jsem doma, a proto chci přinést naději v lepší zítřky. A k tomu jsou devadesátiny brněnského rozhlasu dobrou příležitostí, ne?