Buček si přesně pamatuje, jak snímky vznikaly. „Fotit jsem začal až odpoledne. Předtím mi maminka vrazila do ruky veškeré naše peníze a poslala mě nakoupit. Zažila válku, a tak se bála, co přijde. Chtěla, abychom měli zásoby," vzpomíná fotograf.

Se síťovkami naplněnými bramborami a konzervami procházel ulicemi a všímal si, co se děje. „Všude bylo plno vojáků. Češi po nich házeli rajčata i vajíčka. Chtěli, aby odešli," popisuje Buček.

Jakmile donesl nákup domů, popadl fotoaparát a utíkal na brněnské hlavní nádraží. Snažil se zachytit, co se děje. „Smůla byla, že tehdejší přístroje mohly na jeden film vyfotit jenom dvanáct snímků. Měl jsem u sebe tenkrát dva, tak mám zhruba dvacet fotek," vysvětluje. Zachytil nejenom lidi, ale také tanky a transportéry.Pamětník sovětské okupace ze srpna 1968 Vladimír Buček, který zachytil příjezd vojsk na fotoaparát.

Ještě jedenadvacátého srpna večer snímky sám vyvolal a ukázal známým. „Řekli mi, že bych je měl donést do novin, ať je otisknou. Tak jsem šel," říká Buček.

Redakce tehdejší Rovnosti byla obsazená vojáky, kteří by podobné fotky Bučkovi jen těžko nechali. Fotograf si tedy nechal zavolat redaktora. „Říkal mi, že mám být opatrný a fotky mu předat, až se vojáci nebudou dívat. I přesto se však začali zajímat. Neuměli ani slovo česky, tak redaktor rusky řekl, že jsem jeho syn. Jejich pozornost ochladla," líčí Buček.

Nepozorovaně fotografie předal a o pár dní později dvě z nich vyšly v novinách. „Vrátil jsem se zpátky do redakce, abych si obrázky vyzvedl. Dostal jsem ještě padesát korun jako poděkování," usmívá se.

Fotit chtěl i o rok později, v srpnu 1969. To se mu ale vymstilo. Při zatýkání demonstrantů policisté do věznice odvedli i jeho. Strávil tam tehdy tři týdny.