Každý kdo měl chuť, si mohl vyrazit keltskou minci, nebo vymodelovat vlastní sošku. Po chvíli váhání se přece jen odhodlám a přijdu ke stolu, na kterém leží balíky s hlínou.

Tak jen do toho. Zatím jsem u stolu ze všech bezkonkurenčně nejstarší. Na modelování Venuší se vrhly děti. A tady přichází asi čtyřicetiletý pán. Jenže ten sebou bere malou dceru. Lehce trapný pocit zažene až mladý pár, který se k nám asi po čtvrt hodině přidá.

Červená hlína je masná a hezky barví ruce. Nejdřív je potřeba ji pořádně prohníst a uválet. Z jednoduchého válečku můžu začít vytvářet sošku podle vybraného vzoru, Střelické Venuše. Modelování je těžší, než by se mohlo zdát a tvar ženského tělo vzniká v mých rukách jen velmi zvolna.

Děti vedle mě jsou rychlejší a jejich sošky vypadají téměř přesně jako své předobrazy. Radši už se na ně nedívám. Soustředím se a pokračuji ve tvarování Venuše. „To bude něco sprostého,“ směje se kolem procházející muž s pohledem na dílo v mých rukách.

Jsem skoro před koncem, když zjišťuji další důležitou věc. Pokud se hlína trochu nezvlhčuje vodou, začne po chvíli praskat a drolit se. Smutně nějaký čas pozoruji dvě půlky rozpadnuté Venuše před sebou, než si povzdechnu, zmačkám je do jedné hroudy a začínám znovu.

Cvičení zřejmě dělá časem mistry, na podruhé modeluji o poznání rychleji. Už vím, jak který tvar vymačkat a jak který uhladit. Za deset minut mám před sebou svou vlastní Venuši. Pyšný na své dílo se rozhlédnu kolem a dobrá nálada mě hned opouští. Perfektně provedené sošky v rukou dětí mi ukazují, že se mám ještě hodně co učit.