Nyní svůj příběh jezdí vyprávět českým školákům. „Nacistům jsem odpustil. Studenti mi často říkají, že něco takového není možné," říká dnes čtyřiaosmdesátiletý poloviční Američan. V Brně ho nově připomíná jeho vlastní kámen zmizelých.
Jste rodilý Brňan, přestože tady dnes už nežijete. Které místo je vám v Brně nejbližší?
Jako malý jsem žil v Králově Poli. Tehdy se ta ulice jmenovala Ugartova. Dnes je to Palackého třída. Dům číslo patnáct patřil babičce. Právě jí jsem tam tento týden položil kámen zmizelých. Žil jsem tam do svých pěti let.
Jak vypadal váš život předtím, než jste odjel Wintonovým vlakem?
Když mi bylo asi pět, rodiče se rozvedli. Matka se pak znovu vdala a přestěhovali jsme se do Těšan na Brněnsku. Bydleli jsme na tamním zámku. Měli jsme tam farmu s mnoha zvířaty a mnoha zaměstnanci. Život byl tehdy velmi pohodlný. Byli jsme takoví farmáři ze statku.
Do Wintonova vlaku jste nastoupil jako jeden z posledních. Jak vám matka vysvětlila, že musíte odjet?
Poté, co Němci zabrali Rakousko, museli moji bratranci a sestřenice odjet z Vídně. Pak jsme se doma hodně bavili o tom, co dál dělat. Uvědomovali jsme si, že hrozí nebezpečí. Matka mi prostě řekla, že do Velké Británie pojedu jenom na tři měsíce. Že se zas vrátím zpátky, až nebezpečí pomine. Tehdy jsem nechápal, že už ji nikdy neuvidím. Myslel jsem, že je to jen malé dobrodružství.
close
zoom_in
Wintonovým vlakem před válkou odjelo pouze 669 dětí. Jak se vaše matka dozvěděla, že taková možnost existuje?
Po říjnu 1938 v našem domě bydlel nacista, a bylo tak složité cokoli plánovat. Matka proto často mluvila s evangelickým farářem v Kloboukách u Brna. A myslím, že tam se s ním dohodla, že odjedu tím vlakem a budu bydlet u jedné jeho známé ve Skotsku.
Bylo pro vás složité sžít se s novým prostředím?
Ano, vše bylo úplně jiné. Hlavně jazyk. Když jsem přijel, anglicky jsem vůbec neuměl. Zpočátku jsem se naučil jen ano, ne, děkuji nebo prosím. Po roce už jsem ale jazyk ovládal natolik, že jsem mohl nastoupit na základní školu.
Komunikoval jste ze Skotska s rodinou?
Prvních pár týdnů jsem psal a matka mi pravidelně odepisovala. Dopisy přestala pošta doručovat v roce 1940. Měl jsem pak k dispozici jen jednosměrné informace z Červeného kříže. Do doby, než jsem se vrátil, jsem ani nevěděl, že rodiče museli opustit zámek v Těšanech, protože ho zabrali nacisté. Pak museli žít v malém domku v hlavní ulici ve vesnici. Po roce 1942 jsem neměl už žádné informace. V tu dobu je zrovna poslali do ghetta v Terezíně a odtamtud pak do vyhlazovacího tábora v polském Sobibóru.
Neměl jste vůbec tušení, co se doma odehrávalo?
Měli jsme nějaké informace z BBC. Ve vysílání jsme slýchávali, že Británie vyhrála zatím každou bitvu. Uváděli počty svých padlých vojáků, i německých. Ale taky jsme slyšeli i nacistickou propagandu, která tvrdila pravý opak. Nevěděli jsme, komu věřit.
Vrátil jste se po válce do Československa?
Ne. Můj strýc byl totiž spolupracovník exilové vlády Edvarda Beneše v Londýně. S ním se taky do vlasti vrátil a napsal mi, že všichni moji příbuzní zemřeli v koncentračních táborech. Takže jsem věděl, že tam nemám koho hledat, že jsou všichni mrtví.
Co jste pak po válce dělal ve Spojeném království?
Dokončil jsem gymná-zium a pokračoval ve vzdělávání. Stal jsem se kvalifikovaným ošetřovatelem. Pak jsem odjel na Filipíny, kde jsem právě jako ošetřovatel pracoval v jedné křesťanské misii. A tam jsem potkal svoji ženu. Američanku, která byla taky ošetřovatelka. Strávil jsem tam osm let, z toho čtyři roky jako ženatý muž. Snažili jsme se o děti, ale ani po čtyřech letech se nám to nepodařilo.
Teď však máte rovnou čtyři.
Nechali jsme si udělat testy, které ukázaly, že pravděpodobnost, že někdy budeme mít vlastní děti, je velmi malá. Nevzdávali jsme se však naděje a modlili se, aby se to konečně podařilo. Pak jsme odjeli do Spojených států, kde jsme adoptovali hned dvě děti. Krátce nato žena otěhotněla. Během jednoho roku jsme tak měli rovnou tři děti. Za další dva roky se nám pak narodilo ještě jedno.
Nechtěli jste se někdy na Filipíny vrátit?
Několikrát jsme se o to pokoušeli, ale nikdy to nevyšlo. Žádná misijní společnost nás tam totiž nechtěla vzít se čtyřmi malými dětmi. Navíc jsem pak onemocněl a prognózy nebyly moc přívětivé. I přes špatné vyhlídky jsem se nakonec uzdravil. Tehdy bych nečekal, že se dožiji svého současného věku.
close
zoom_in
Zůstal jste ve Spojených státech. Ale po sametové revoluci jste se domů do Československa vrátil, proč?
V roce 1990 jsem se přijel podívat na babiččin dům. Zjistil jsem, že je ve velmi špatném stavu. Nebyla tam okna, všechno, co mohl někdo odnést, bylo pryč. Potřeboval prostě kompletní opravu. Můj bratranec ho prodal a peníze dal do spořitelny. Já jsem si nebyl jistý, jestli odtamtud ty peníze ještě někdy dostanu. Ale naštěstí se to povedlo. Přijel jsem taky učit angličtinu. Po nějaké době jsem dostal nabídku, jestli nechci na školách přednášet o holocaustu.
Přednášíte na různých školách. Jak reagují studenti na vaše vyprávění?
Různě. Pro některé je to velmi emotivní, ani se pak raději na nic neptají. Některé to zasáhne tak, že v jejich očích vídám i slzy. A nejen u studentů. Často i u učitelů. Mnohdy mají mnoho otázek, většinou faktických nebo emocionálních.
Neuvažoval jste, že své paměti vydáte i knižně?
Mám asi 105 stran poznámek a vzpomínek. Moje asistentka teď pracuje na jejich překladu do češtiny. Myslím, že to bude potřeba trochu zkrátit. Už teď je hodně lidí, kteří by si rádi koupili jeden výtisk. V příštím roce by už snad kniha mohla vyjít.
Jak dlouho jste ji sepisoval?
Většina vznikla do roku 2005. Od té doby jsem vše editoval, text prodělal mnoho korektur. Jeden korektor mi dokonce řekl, že musím opravit každou větu. (smích)
Kdy jste vlastně zjistil, že jste jedno z Wintonových dětí?
Nicholas Winton v roce 1997 přijel do Prahy, aby se tady setkal s přeživšími. Viděl jsem o tom reportáž v televizi. Byly tam ukázané jejich cestovní doklady, úplně stejné jako ty moje. Jenže já jsem o tom setkání vůbec nevěděl. Nevěděl jsem tehdy ani o Wintonovi. Další rok byl o něm v televizi další pořad. Už mi to nedalo a napsal jsem bratranci, který pracoval v produkčním oddělení v České televizi. Díky tomu jsem se dostal s Wintonem do kontaktu.
Později jste se stal i součástí dokumentu Síla lidskosti, který o činech Wintona pojednává…
S režisérem Matějem Mináčem mě seznámil taky bratranec. Setkali jsme se spolu v Bratislavě. Asi tři hodiny se ze mě snažil dostat vše, co by mohl do filmu použít. Nakonec mi v něm věnoval tři minuty. (smích) Ale moje jméno pak bylo uvedené ještě v závěrečných titulcích.
Jaké byly vaše pocity, když jste se s Wintonem setkal?
Bylo to právě na premiéře Síly lidskosti v roce 2001 v Laterně Magice v Praze. Byl jsem velmi vděčný, že mohu potkat muže, který mi zachránil život. Pak jsem ho potkal ještě třikrát. V roce 2007 při oslavě pořádané Karlem Schwarzenbergem. Seděli jsme v hotelu Bohemia u různých stolů. A Winton je všechny obcházel a s každým z nás strávil aspoň chvíli.
Pamatujete si něco, co vám tehdy řekl?
Jednu větu. Řekl prostě: Doufám, že vás nezklamu, ale byl jsem agnostik. Nevěřím v Boha. Potřetí jsme se potkali v Londýně, při sedmdesátém výročí příjezdu vlaku do Londýna. Čekal na nás na nástupišti a řekl: Jsem rád, že vás po sedmdesáti letech vidím. Neotálejte příliš dlouho, než mě přijedete znovu navštívit.
Jaký máte vztah k češtině? Umíte ještě česky?
Trochu (vyslovené česky - pozn. redakce). Svým přátelům v Americe říkám, že mluvím survival češtinou, tedy jenom tak, abych přežil. Moji studenti mě naopak nabádají, abych česky nemluvil vůbec. Chtějí, abych učil jen v angličtině. Říkají, že je tady příliš mnoho učitelů angličtiny, kteří mluví česky.
close
zoom_in
Změnilo se Brno moc oproti vašemu dětství?
Všechny hezké budovy se zvětšují. Mám Brno rád, loni jsem třeba byl i ve vile Tugendhat. Rád bych ale navštívil místo, kde měl můj otec obchod s obuví. Byl to typický český obchod s velkou výlohou v jedné boční ulici poblíž náměstí Svobody. A za obchodem byla továrna, kde otec boty ručně vyráběl. Pamatuji si taky, že jsme často chodili s rodiči do divadla a pak jsme se dlouho procházeli ulicemi. A vždycky jsme si koupili sáček pražených oříšků.
Brno nedávno podepsalo Deklaraci smíření, ve které vyjádřilo lítost nad násilným odsunem brněnských Němců po válce. Slyšel jste o tom něco?
Ne. Myslím, že násilí je vždycky špatné. Je nezbytné ho ukončit a zapomenout na minulost a žít společně v míru. Pro křesťany, kteří věří v Boha, je možné odpustit všechny hříchy. Ale bez této víry je to složité. Při svých besedách ve školách často mluvím o tom, že jsem odpustil nacistům, že zabili moji rodinu. A studenti mi často říkají, že něco takového není možné.
Evropou teď zmítá uprchlická krize. Vy jste měl v minulosti podobnou zkušenost. Sledujete, co se aktuálně děje?
Je to velký problém. Minulý týden jsem dokonce potkal jednoho Syřana, který musel opustit zemi, protože je křesťan. Kdyby tam zůstal, asi by ho zabili. Žije v Berouně, jeho rodiče jsou v Německu a ostatní příbuzní různě po Evropě. Viděl jsem, že potřebuje pomoc a azyl, protože mu hrozí nebezpečí. Jako křesťan vím, že se v Bibli píše, že bychom cizince měli přijímat jako své sousedy. Ale nemyslím, že všichni Evropané jsou na to připravení.
