Seminář se konal na brněnském Gymnáziu Vídeňská, které Eliška navštěvuje. Je jí devatenáct a letos bude maturovat. Právě v tom je ten problém. Rozhodla se příliš pozdě. „Už jsem nestíhala na talentovky, mám ale v úmyslu to zkusit další roky,” říká s obdivuhodným klidem mladá dívka.

Workshop, který vedly přední české a slovenské režisérky a producentky, ji totiž naučil jedno: nikdy není pozdě. Ani cesta těchto žen totiž nebyla vždy přímá.„Také ony říkaly, že to zkoušely později a že také na střední škole nevěděly, že něco takového budou dělat, to mi hodně pomohlo,” usmívá se maturantka.

Setkala se například s ředitelkou festivalu Serial Killer a režisérkou seriálu Ptáčata Kamilou Zlatuškovou, režisérkou filmů Špína nebo Mečiař Terezou Nvotovou či producentkou HBO, která stojí za seriály Hořící keř nebo Pustina, Terezou Polachovou. Ženy si s dívkami povídaly, pouštěly jim upoutávky svých filmů a vyprávěly jim svůj životní příběh, jak se k filmové branži dostaly, ale rovněž to, že šly původně jinou cestou.

Eliščinou cestou bude prozatím žurnalistika na brněnské Masarykově univerzitě. I ta ji totiž láká. V novinách by ale v budoucnu pracovat nechtěla, naopak to, že ji to táhne k umění věděla tak nějak vždycky. “Gympl byl taková poslední možnost. Původně jsem přemýšlela nad konzvervatoří, protože jsem vždycky hrála na klavír, hrála divadlo a podobně, ale nějak jsem si řekla, že si nejsem ničím jistá a takhle získám další čtyři roky na rozmyšlenou,” vzpomíná.

Přestože žurnalistiku by vystudovat chtěla, k filmařině se jednou hodlá vrátit. Pro kterou školu se rozhodne, ale Eliška zatím neví. V úvahu připadá i brněnská JAMU. Co však ví, že se bude moc lépe lépe připravit na talentové přijímací zkoušky, které zahrnují například odevzdání vlastních prozaických textů.

Příběhy jsou však tím, co mladou autorku baví. Psala je vždycky. Ty její jsou většinou romantické a pocházejí z vlastního osobního života nebo ze života jejích přátel. Je navíc přesvědčena, že by je dokázala přenést takzvaně na plátno. „Za příběhem často spatřuji samotný film nebo si vytvářím různé příběhy v hlavě. Dokáži si přitom představit, že by mě bavilo se na něco takového dívat nebo že bych napsala scénář, který by se líbil lidem,” popisuje část svého tvůrčího procesu dívka.

Právě její přátelé jsou zatím jejím jediným publikem. Nejsou přitom jen trpělivými posluchači, ale i inspirací i při vymýšlení charakteristik postav. O knížce sice Eliška uvažovala, zatím na ni však neměla dost času. Je přece jenom stále na střední škole.