Už teď má totiž jasno v tom, že chce být záchranář.Když vylézá z vody, prudce oddechuje. Mluvit prý může, ale jenom chvilku. „Ještě mě totiž čeká další závod,“ vysvětluje Kuna omluvně na cestě k lavičce.
V takzvaném Velikonočním trojboji, v němž klučina minulý týden v pátek večer měřil síly s ostatními členy místní skupiny Vodní záchranné služby Českého červeného kříže Brno-střed, účastníci soutěže zachraňovali tonoucí hned třemi způsoby. Na břehu napodobovali záchranu lanem, přímo v bazénu pak přibližně sedmdesátikilovou figurínu napuštěnou vodou táhli buď s pomocí záchranného pásu, anebo bez něj.
„Ale ne, to ještě nebylo zachraňování. To přichází na řadu na břehu. Nejprve ale musíte člověka dostat z vody ven. A teprve pak se rozhodnete, co dělat. Něco jiného je, když se plavec topí a musíte mu poskytnout první pomoc. Někdy se stává, že je jenom unavený. V tom případě potřebuje, aby mu záchranář pomohl dostat se na břeh,“ vysvětluje Kuna trpělivě. Příležitost vyzkoušet si záchranu tonoucího plavce ve skutečnosti zatím neměl. Ale přestože mladý záchranář zatím nemá ani čtyřicet kilogramů, s figurínou imitující dospělého plavce si poradil hravě. „Ale vždyť já už sem chodím od loňska,“ namítne skromně Kuna.
Záchranářem náhodou
K takzvanému vodnímu záchrannému sportu se přitom dostal vlastně náhodou. Na základní školu, kam chodí, totiž přišli vodní záchranáři udělat nábor. „Neměl jsem zrovna žádné jiné kroužky. Takže jsem se rozhodl, že to zkusím,“ vysvětluje žák sedmé třídy.
Poctivý trénink třikrát do týdne je teď pro něj už samozřejmostí. „Občas plavu i o víkendu. Chodíme s dědou do bazénu na Kraví Horu. Strašně mě to totiž začalo bavit,“ líčí nadšeně. Plavecké pokroky na sebe nenechaly dlouho čekat. „Rekordy? No, v téhle disciplíně se mi ještě žádné nepodařily. Loni jsem ale ve škole uplaval stovku za minutu a půl,“ chlubí se Kuna.
Vodnímu záchranářství se prý rozhodně bude věnovat i dál. A proto už ví, co chce v dalších letech studovat. „Po základce plánuji jít na střední zdravotní školu. A doufám, že v budoucnu budu jezdit se sanitkou jako záchranář,“ říká mladík bez velkého váhání. Na druhou stranu, inspiraci k pomáhání potřebným nemusel hledat daleko. „Maminka je psycholožka, babička zase gynekoložka. Teta pracuje jako pediatrička a druhá teta jí dělá v ordinaci sestřičku,“ směje se nadějný budoucí záchranář.