Vaňkovky by si Brňané měli považovat. V jejích cihlově červených zdech je zapsán nejen osud velkého průmyslníka, ale také dějiny strojírenství, které z Brna udělalo jeden z pilířů rakouského hospodářství. Po původním areálu se už ale nikdo neprojde. Zhruba polovina nestojí.

Areál továrny vznikl na místě, které bylo v minulosti častokrát cílem rabování nepřátelských vojsk. Až za ním totiž začínaly pevné městské hradby, do kterých se vstupovalo takzvanou Židovskou bránou. I přesto se tam díky množství potoků dařilo řemeslům, která potřebovala vodu – mlynářům, barvířům nebo koželuhům.

„V roce 1865 založil Friedrich Vannieck spolu se společníkem Philipem Jellinekem továrnu. Nebyla zpočátku tak velká, vznikla postupně. Byl to vlastně typický způsob růstu průmyslových komplexů,“ vysvětlila historička Milena Flodrová.

Wannieck dokázal něco, co by se dalo označit jako „americký sen“. Jedno ze čtyř dětí brněnského postřihače sukna totiž dokázalo vystudovat vídeňskou polytechniku. Po studiích se mladý Wannieck vrátil do Brna a v sedmadvaceti letech si na zahradě právě koupeného domu v Trnité ulici postavil malou továrnu. Jeho první výrobek, cukrový difuzér, značně zefektivňoval výrobu cukru a měl obrovský úspěch. Následovaly parní kotle, frézovací stroje a olejové pumpy. V té době se Vaňkovka rozrostla i do prostoru. Sláva továrny ale ve třicátých letech dvacátého století upadala a městští architekti několikrát uvažovali o jejím zbourání.

Snaha o záchranu

„Vážně byla ohrožena v devadesátých letech. Stačilo, aby začaly protékat stropy a rozpadla by se za několik let. Abychom ji zachránili, začali jsme na ni upozorňovat pomocí koncertů a výstav,“ řekla architektka Eva Staňková, která v roce 1994 pomohla založit sdružení Vaňkovka, které bojovalo o zachování areálu.

Nakonec se aktivistům podařil alespoň kompromis. Se společností ECE, která v komplexu chtěla otevřít obchodní galerii, se dohodli na zachování jeho části.

„Zbourala se například hala slévárny, která byla silně kontaminovaná. Naopak se povedlo zachovat jádrovnu, ve které je teď rychlé občerstvení, a zůstala i velmi cenná slévárna, ze které je galerie,“ vypočítala Staňková. Současně dodala, že budovy jsou skutečně dobře opravené originály. „Přesto si pořád mnozí lidé myslí, že jsme starou továrnu úplně srovnali se zemí a postavili na ní repliky. To ale není pravda,“ řekla Staňková. Že je Vaňkovka mimořádně cenná, si uvědomovali také investoři.

„Chceme stavět v centrech měst a to znamená, že se musíme přizpůsobit jejich rázu. Je přece v našem zájmu, aby nás lidé dobře vnímali,“ potvrdil ředitel Galerie Vaňkovka Josef Wiedermann.