Pouze na pěti místech mohli Brňané a návštěvníci vstoupit branami do města. Do dnešních dnů se dochovala pouze jediná z nich, brána Měnínská. Na místě, kudy nyní vstupuje do historického centra Brna většina lidí, tedy u hlavního vlakového nádraží, stála až do devatenáctého století mohutná Židovská brána. Byla v ústí nynější Masarykovy ulice a zůstalo po ní jen pár kamenných soch v lapidáriu Muzea města Brna na Špilberku.

„Jednu z městských bran měšťané nazvali Židovskou. A to podle toho, že pouze touto branou mohli do města a své přilehlé čtvrti vstupovat Židé. U ní se také vybíralo takzvané židovské mýto,“ napsal v knize Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku Karel Kuča. Podle něj získalo Brno hradby pravděpodobně již ve třicátých letech třináctého století.

„Písemné doklady o nich ale máme až z roku 1243,“ píše Kuča. Hradby byly vysoké asi deset metrů. O něco později město obehnala ještě jedna zeď a mohutný příkop. Měšťané hradby neustále zpevňovali a zdokonalovali. Ve čtrnáctém století proto přestavěli i Židovskou bránu. „Tehdy brána získala novou vnější i vnitřní věž a branku pro pěší,“ uvedla historička Milena Flodrová.

Brána se stala tak skoro nedobytnou. Na noc se brány zavíraly a znovu se otevíraly až s rozbřeskem. „To už před nimi netrpělivě postávali venkované, kteří přinášeli do města na trh zeleninu, ovoce, drůbež a jiné plody své práce,“ dodala Flodrová. Na počátku šestnáctého století Židovskou bránu upravil a hlavně vyzdobil brněnský kameník a stavitel Antonín Pilgram.

Za urputných bojů během třicetileté války sice Švédové bránu těžce poškodili, ale nezdolali. Soumrak nad celým hradebním okruhem i bránou začal v devatenáctém století. „V roce 1835 nahradila Židovskou bránu jednoduchá klasicistní Ferdinandova branka,“ uvedl historik umění Bohumil Samek. Ale i ta po třiceti letech zmizela.