Uprchli z rodné země a zamířili na Brněnsko. V Zastávce teď žádají o mezinárodní ochranu.

Zdi nově otevřeného přijímacího střediska ukrývají od neděle devětadvacet cizinců, kteří z areálu nesmějí vycházet.

„Teď je ze Zastávky uzavřené karanténní zařízení. Každý žadatel o azyl, který k nám přijde, tady musí zůstat tři týdny,“ uvádí ředitel střediska Josef Sekerka a zahajuje prohlídku střediska, které od léta změnilo vzhled i účel.

Zastávka nahradila kvůli nenaplněné kapacitě dalších uprchlických zařízení v zemi zrušené přijímací středisko ve Vyšných Lhotách. Zvenčí vypadá stejně jako už několik let, uvnitř však jsou opravené pokoje, nové kamery a zesílené bezpečnostní zařízení.

„Zbývá jen dokončit kamerový systém. S jeho pomocí budou zaměstnanci předcházet případným konfliktům, které by ve středisku mohly vzniknout,“ popisuje novinky ředitel.

Míjíme malý obchůdek u schodů první budovy. Cizinci, kteří se kvůli zdravotním prohlídkám a ověření totožnosti nedostanou několik dní ven, tady mají k dispozici prodejnu. Koupí v ní všechno potřebné, alkohol však v regálech nenajdou.

Míříme k ubytovně, do které se od neděle stihlo nastěhovat téměř třicet uprchlíků ze zemí bývalého Sovětského svazu, Afriky i Asie. Před vchodem potkáváme pokuřujícího muže v černém. Mlčky pozdraví a ustoupí.

Ochranka v Zastávce je nyní dvojnásobná, tvoří ji pět mužů. „Ale ne kvůli nebezpečnosti uprchlíků, jen při transportech potřebují doprovod,“ upřesňuje ředitel.

Víc mužů než žen

Chodby ubytovny jsou zatím tiché, téměř bez známek života. Nově vymalované i zařízené pokoje, které pojmou přes dvě stě lidí, čekají na další obyvatele.

Zatímco před půl rokem tady dominovaly ženy, teď na dvoře i chodbách ubytovny potkáváme jen muže různé barvy pleti. „Ženy jsou tu jen tři,“ podotýká Sekerka. I to je důvod, proč je dříve tolik využívaná šicí dílna opuštěná.

Stejně jako další místa, kde mohou uprchlíci trávit volný čas. „Noví klienti jsou hodně nedůvěřiví. Zatím si na středisko zvykají a do dílen se nehrnou,“ okomentoval prázdné místnosti ředitel.

U vchodu do výtvarné dílny nás místo záplavy výrobků a barevných stěn dřívějších prostor vítají bílé zdi. Všude leží napůl rozbalené krabice, na stole pár barev a pohozené papíry. Přípravy multikulturního centra vrcholí.

„Budou tady vedle sebe čajovna, knihovna i výtvarná dílna,“ plánuje vedoucí výtvarné dílny Tomáš Valčik.

Do místnosti nesměle vstoupí asi dvanáctiletý tmavovlasý chlapec. Přívětivě se usmívá a beze slova se usadí za pracovní stůl k malování.

„To je Iráčan, přijel spolu se svou nemohoucí matkou. Doprovázel ji až z Bagdádu,“ poodhaluje osud jednoho z žadatelů o mezinárodní ochranu Sekerka.

Úplně jiná je také atmosféra v dětském centru, kde bylo před čtyřmi měsíci slyšet žvatlání v arabštině i mongolštině. Nyní zeje prázdnotou. „Dětí máme jen pár a drží se u rodičů,“ vysvětlil ředitel.

Přijímací středisko je víc hlídané než bývalý uprchlický tábor. Na několika dveřích přibyla zařízení na karty, ven se dostanou jen zaměstnanci zařízení. Přísnější je i kontrola žadatelů.

Procházíme jídelnou, ve které za chvíli kromě výdeje jídla začne i sčítání. „Musíme všechny uprchlíky třikrát denně zkontrolovat. Snažíme se to dělat nenásilně, jména odškrtáváme v jídelně,“ řekl Sekerka. Když se někdo z cizinců nedostaví, musí ho zaměstnanci zařízení vyhledat.

K odchodu ze zařízení však zatím cizinci nemají důvod. Doufají, že odejdou někdy v budoucnu. S potvrzením o uděleném azylu.