Žebrání v Brně? Čím dál těžší

V podchodu pod kolejištěm ukazuje kolemjdoucím asi padesátiletý muž svou nohu, která končí u kolene. S nataženou rukou kouká strnule před sebe. Opodál klečí s hlavou skloněnou až k zemi menší postava v tmavé vestě a ošoupaných kalhotách. U složených rukou má kšiltovku, ve které se lesknou tři dvoukoruny.

Jmenuje se Jaroslav a na tomto místě ho denně míjí tisíce lidí. „Družka mě opustila. Zkoušel jsem najít práci, ale marně,“ líčí svůj příběh muž, který pochází ze Slovenska.

Studené dlaždičky podchodu mu nevadí, v Praze běžně klečel na zledovatělém betonu. Elegantně oblečená žena, která kolem něj prochází, odtahuje od kšiltovky svého psa. „Běž od toho!“ okřikuje žena zvíře, které na žebráka zavrtí ocasem. Přibližuje se mladík v černé bundě a hodí do kšiltovky pár drobných. „Děkuju!“ volá na něj bezdomovec.

Někdy i dvoustovka

Někdy na dno kšiltovky dopadne i papírová stokoruna nebo dvousetkoruna. Zrovna dnes ale Jaroslav nemá štěstí. „Je to bída, podívejte,“ obrací kapsy a ukazuje pár mincí. Vzdát to ale nechce, podle zkušeností ví, že ideální čas na žebrání je mezi šestou a sedmou večer. „Chodí míň lidí a spíš se zastaví, než když je tady nával,“ vysvětluje.

Nejlepší den prý zažil v Praze před třemi lety, kdy se na Václavském náměstí promítal hokejový zápas Česka proti Rusku. „Za dvě hodiny jsem dostal čtyři a půl tisíce,“ chlubí se.

V Brně mu někteří lidé nosí jídlo. „Nedávno přišla jedna Vietnamka a nabídla mi rýži v sáčku. A ráno se u mě zastavil muž a zval mě na snídani do restaurace. Jenže jsem mu řekl, že tady mám kamarády a ať nám radši koupí párky v rohlíku. Koupil,“ popisuje příjemná překvapení Jaroslav.

Pak se zvedne, posbírá mince a vyrazí k parkovišti u bočního vchodu do Teska. Tam pokuřuje dvojice, starší muž v červené čepici a jeho asi třicetiletý kamarád. Odněkud se vynoří i světlovlasá žena, která se představí jako Zdenka.

„Všichni nás tady už znají. Držíme pohromadě, pomáháme si. Ti další mají taky svoje skupinky, ale my se s nimi nebavíme,“ mávne rukou. Podle slov ostatních Zdeňka vydělá víc než oni všichni dohromady. Musí ale uživit i svého muže, který je v nemocnici. „Občas jezdíme pracovat do polí na Znojemsko. Jenže teď něco chytl a já tam sama nemůžu,“ krčí rameny žena, která se o sebe stará už od třinácti.

Rodiče totiž moc peněz neměli. „Když dnes prosím na ulici, kolikrát i brečím. A pak jde nějaký mladý, co má doma všechno, a sprostě mi vynadá,“ mračí se drobná žena.

Pomoc bývala lepší

Muž v červené čepici, který se opírá o hůlku, přišel o práci. A proto žebrá. „V Brně je nás moc, žebrání je čím dál těžší. A v Armádě spásy je všechno za peníze, tam se pomoci nedočkáme,“ stěžuje si.

Na rozdíl od skupinky u nádraží jsou bezdomovci v Masarykově ulici mlčenliví. Nechtějí se s nikým bavit. „Hamat, hamat,“ opakuje tmavý muž sedící před kostelem Máří Magdalény a neustále se při tom křižuje. Kousek od něj mlčky stojí muž se sportovním baťůžkem a ruku má nesměle nataženou před sebe. Za půlhodiny se ani u jednoho z nich nikdo nezastaví.

Kromě žebrání spojuje všechny tyto lidi i jedna otázka. Jak a kde se budou živit, až začne v létě platit nová vyhláška? Nikdo z nich neví.