Zemědělci ruší chovy prasat. Kvůli penězům

Zemědělci se shodují na tom, že při současných výkupních cenách nejsou schopní konkurovat levnějším zahraničním dovozcům. Ruší proto celé chovy. „Ročně proděláme jen na prasatech pět až osm milionů korun. Rozhodli jsme se proto chov do podzimu ukončit,“ uvedl například předseda družstva Bonagro na Brněnsku Antonín Studený.

Drahé obilí

Podle odborníků je problém hlavně ve vysoké ceně krmného obilí a nízké výkupní ceně masa. „Ta se u vepřového pohybuje kolem pětadvaceti korun za kilo. Chovatelé ji potřebují zvednout alespoň na třicet korun, aby mohli chovy udržet,“ podotkl ředitel Regionální agrární komory Jihomoravského kraje Jaromír Musil.

Zemědělci si stěžují také na to, že je vláda dostatečně nechrání a nepodporuje v boji s konkurencí. Nijak prý neošetřila dovoz vepřového z Německa poté, co se loni na podzim v krmení některých hospodářských zvířat objevil rakovinotvorný dioxin. Cena vepřového tehdy výrazně klesla a ohrozila i české výrobce. „Myslel jsem, že vláda dovoz masa, ve kterém mohl být dioxin, omezí. Levné, pod cenou prodávané maso nám uškodilo,“ tvrdí ředitel Agropodniku ze Skalice nad Svitavou na Blanensku Jan Jurásek.

Vrásky na čele dělá chovatelům i vysoká cena obilí, která se v současné době pohybuje okolo pěti tisíc korun za tunu. Podniky, která mají dostatek orné půdy, se snaží chovy neustále dotovat z vlastních zdrojů a také z prodeje úspěšnějších produktů. Málokomu se to daří. „Vydrželi jsme dlouho, chtěli jsme chov udržet i pokud se zisk blížil nule. Nemůžeme se ale o prasata starat jen z lásky ke zvířatům. Na prodeji obilí vyděláme víc,“ posteskl si předseda družstva Bonagro Studený.

Existenční problémy mají téměř všichni chovatelé prasat v kraji. Patří mezi ně i Agropodnik, který ruší farmu s pěti tisíci kusy v Šebetově na Blanensku. „Některé prasnice se snažíme prodat, zbytek selat dochováme. Hledáme také zájemce, který odkoupí farmu,“ informoval Jurásek.

Neúnosná je situace i pro největšího zemědělského výrobce na Vyškovsku, akciovou společnost Rostěnice. „Jedeme asi na třicet procent kapacity. Přitom jsme dříve dělali zhruba tisíc tun vepřového masa,“ uvedl předseda představenstva společnosti Vítězslav Navrátil.
Podle něj se o setrvání chovů rozhodne letos. „Bude záležet na situaci na trhu. Pokud to půjde takhle dál, upustíme od výroby vepřového úplně,“ upozornil Navrátil.

I přes značné potíže se zatím snaží chov udržet například ve firmě Selvem v Hruškách na Břeclavsku, která prodává mladá selata. Podle jednatelky společnosti Věry Zugárkové jde o dlouhodobý problém. „Zatím se snažíme bojovat. Snížili jsme počet prasnic. Máme jich asi dvě stě kusů. I přesto musíme platit stálé náklady například za elektřinu nebo za platy, takže na tom ve skutečnosti tratíme ještě víc,“ myslí si Zugárková.

Kvůli Evropské unii

Mluvčí ministerstva zemědělství Tereza Dvořáčková tvrdí, že se ministerstvo snaží zemědělcům vyjít vstříc. Momentálně považuje za důležité jednat o zvýšení výkupní ceny vepřového masa alespoň k hranici třiceti korun za kilo. „Ministr Ivan Fuksa také podpořil na lednové Radě ministrů států Evropské unie návrh na podporu soukromého skladování vepřového masa. Pomáhat zemědělcům formou dotací na kus zvířete kvůli evropským směrnicím nemůžeme,“ vysvětlila Dvořáčková.

Zabijaček ubývá. Nevyplatí se

Dříve žilo na jihomoravském venkově prase téměř v každém chlívku. V dnešní době se podle řezníka Františka Partyše z Borotína na Blanensku najde v jedné vesnici sotva pět rodin, které prasata chovají. „Chlévy lidé zbourali a postavili místo nich garáže. Je to škoda,“ posteskl si Partyš.

Vykrmit prase není podle něj jen tak. Stojí to čas, a hlavně peníze. „Lidem se to už nevyplatí,“ myslí si řezník.
A dodává, že ještě před sametovou revolucí, bylo všechno jinak. „Míval jsem třeba dvě stě zabijaček do roka. Teď je jich tak třicet, a to si můžu ještě gratulovat, protože mám hodně známých v okolních obcích. V Borotíně bych porážel tak pětkrát ročně,“ povzdechl si Partyš.

Podobně vidí situaci i Petr Stejskal z Újezdu u Brna. „Mívali jsme doma i osm prasat. Už nemáme žádné. Člověk musí počítat s pořizovací cenou selete, za něco ho musí vykrmit. Obilí je drahé a lidé často nemají ani pole, kde by ho pěstovali. Kromě toho se o zvíře musí každý den starat. Není to už výhodné,“ myslí si Stejskal.

O doma vyrobené pochoutky se ale ochudit nedá. „Kupujeme si půlku prasete i s vnitřnostmi od známého a pak je zpracujeme. Děláme domácí jitrnice, jelita, tlačenku i další dobroty. Je to levnější a zároveň člověk ví, co jí,“ tvrdí Stejskal.

Podle Partyše je méně zabijaček i proto, že lidé na vesnici uvažují jinak než kdysi. „Při sobotních zabijačkách se scházely se celé rodiny. Příbuzní se pobavili, popili a odnesli si domů výslužku. Teď už je to všechno jinak. Změnily se i vztahy mezi lidmi. Staří lidé umírají a mladí to už dělat nebudou,“ myslí si Partyš.

Jeho slova potvrzuje i Kristýna Poláková z Brna, která byla na zabijačce jen jednou, jako dítě. „Myslím, že o nic nepřicházím. Jednou se chci i s rodinou přestěhovat na vesnici, ale nedovedu si představit, že bych se starala o hospodářská zvířata,“ přemýšlí Poláková s tím, že pokud bude mít jednou rodinný dům, pořídí si maximálně psa nebo kočku.

HELENA ČTVRTEČKOVÁ
ZPRAVODAJOVÉ ROVNOSTI