Cítili jste po svém návratu na letiště, nebo když jste přijeli do Brna úlevu?

Lukáš: Určitě ano. Pro nás byla překvapením délka pobytu. Nejprve nám to bylo avizované jako týdenní akce a pak mi příbuzní psali, kdy se vrátím. Já říkám, že nevím. Bylo neurčité, jestli se vrátíme ve středu, v pátek. Úleva byl hlavní pocit.

Jak dlouho jste v Turecku nakonec byli?

Radek: Dvanáct dní.

Byla to vaše první zkušenost s USAR týmem, nebo už jste něco podobného absolvovali?

Lukáš: Já jsem byl akorát na cvičení, ale ostrá mise to byla pro oba první.

Z Česka se na místo vydává pomáhat také osmašedesát hasičů. Právě s nimi jedou traumatologové z Brna.
Zemětřesení v Sýrii a Turecku: na pomoc vyrážejí i lékaři z Brna

Když už jste byl na cvičení, dá se to srovnat s ostrým výjezdem?

Lukáš: Cvičení jsou nalajnované. Víte, co vás čeká, co bude. U opravdové akce to nevíte. Země v krizi vznese požadavek, vy nabídnete pomoc, pak čekáte na to, až to ta země akceptuje. To byl i hlavní kámen úrazu nyní v Turecku. Domluva s místními. Na cvičeních veškerá byrokracie odpadá. Jinak je to jako cvičení. Práce jsou více méně stejné.

Jaké byly vaše povinnosti v Turecku?

Radek: Být lékaři USAR týmu. To znamená být tam pro hasiče a pro jejich psy. Pokud by si způsobili nějaká zranění při práci, nebo třeba onemocněli, byl náš úkol postarat se o ně.

Co vás po příletu do Turecka překvapilo?

Lukáš: Spoustu hodin jsme strávili na letišti. Vázla komunikace s organizacemi, které akci zaštitují. To nás zarazilo. Přijel velký tým, výborně vybavený, který chtěl dělat. S přibývajícím časem od zemětřesení se výrazně snižují šance na přežití lidí, a pro nás bylo poměrně frustrující sedět na letišti a čekat, než se vůbec nějakým způsobem dopravíme na místo zásahu.

Zdroj: Deník/Lucie Burianová

Jaká zranění hasičů i jejich psů jste museli řešit?

Radek: Naštěstí se nic vážného nestalo, což je dobře. Spíše to byla zranění, která se při té práci dají čekat. Tržné rány, oděrky, namožení kloubů, zad, svalů z těžké práce. Hlavně tam bylo hodně prašné prostředí. Takže spotřeba očních kapek byla velká. A někdo měl i zánět zevního zvukovodu, tak byly potřeba zase kapky do ucha. Kapky do všeho, tak bych to shrnul. Psi taky naštěstí měli jenom oděrky, jak se prodírali v sutinách.

Dostali jste se i přímo na místa té katastrofy?

Radek: Podívali jsme se i na místa, kde naši hasiči vyprošťovali. Ne že bychom jim asistovali při vyprošťování, ale bylo to spíš pro nás, abychom neseděli jenom v táboře. Kdyby vyvstala potíž, tak bychom zakročili v našich možnostech přímo tam.

Lukáš: Vybavení jsme měli, ale spíš to pro nás byla zajímavost.

Bylo něco, co vás při práci zarazilo?

Lukáš: Domluvit se tam anglicky je velký problém nebo alespoň tam, kde jsme byli my. Když se s námi dal někdo aspoň lámanou angličtinou do řeči, bylo poměrně šokující, jak ti lidé vnímají působení jejich vlády. Jakým způsobem se zachovala při té situaci. Spíš to vnímali tak, že jim absolutně nepomohla v ničem. Oni by nás pomalu na rukách nosili, ale na vládu všichni plivali, že není schopná se postarat a kašle na to.

Pomoc brněnských zdravotníků při zemětřesení v Turecku.Pomoc brněnských zdravotníků při zemětřesení v Turecku.Zdroj: se souhlasem Radka ZukalaKdyž jste zmiňoval časté využití kapek, byl problém s nedostatkem vybavení na místě?

Radek: Vybavení nebylo koncipováno na tak dlouhou dobu. Očekávali jsme nasazení na kratší dobu. Tudíž potom v neděli, když přiletěla humanitární pomoc, tak jsme si nechali doposlat další vybavení. Nechali jsme si poslat další léky a nástroje, které byly potřeba. Balili jsme se hodně narychlo, v to pondělí, kdy jsme odlétali. Vybavení jsme si neměli možnost nachystat, vždycky je lepší, když si to člověk chystá sám a ví, co tam má a v jakém množství.

Jak jste se k takové misi vůbec dostali?

Radek: Já jsem přišel v to pondělí klasicky v sedm hodin ráno do práce na oddělení a pan profesor se mě zeptal, co dělám další tři dny. Tak jsem říkal, že nic zajímavého. On odpověděl, že mám možnost jet do Turecka s USAR týmem jako lékař vyprošťovacího týmu. Tak jsem se zeptal v několika větách, co to obnáší. Pan profesor už na byl na podobných misích. A potom jsem teda říkal, že pokud by to hasiči potvrdili, jel bych. A kolega to měl ještě trošku víc na knap.

V čem to pro vás bylo obtížnější?

Lukáš: Když jsem přišel do práce, věděl jsem, že už jsou určení kolegové, kteří pojedou, tak jsem byl úplně v klidu. Šel jsem na sál a v deset hodin dopoledne jsem měl telefonát od pana profesora, tak jsem rychle na sále dokončil, co jsem dělal, doběhl jsem a taky dotaz, co dělám další tři dny.

Takže na balení jste měli pár hodin?

Radek: V deset hodin jsme se to dozvěděli a ve dvanáct hodin mělo přijet hasičské auto a odvézt mě do Prahy a kolegu do Ostravy na letiště. Šli jsme domů zabalit si rychle nějaké věci.

Jaký byl váš denní režim v Turecku?

Radek: Je to spíše nárazová práce. Hasiči pracovali v šestihodinových intervalech čtyřiadvacet hodin denně. V denních hodinách jsme byli vzhůru, v noci jsme se snažili spát, ale samozřejmě když bylo něco, tak nás prostě vzbudili nebo věděli, že mají tu možnost. Nedá se naplánovat, co se kdy komu stane.

Jedná se o systém složený z digitální mapy, aplikací pro mobilní telefony a tablety, ale do systému lze napojit také senzory, kamery nebo drony.
Technologie z Brna využijí po zemětřesení záchranáři v Turecku

Někteří záchranáři opouštěli Turecko kvůli strachu o svou bezpečnost. Měli jste i vy v nějaký moment strach o bezpečnost?

Lukáš: Valnou většinu času jsme trávili v našem táboře, který byl na vojenské základně, takže my určitě ne. A ze strany těch hasičů na místech sutin to nikdo neprezentoval tak, že by měl vyloženě strach. Samozřejmě lidí v ulicích je spousta a čekají na svoje příbuzné, ať živé nebo zesnulé, ale neměl jsem takový dojem, že by tam byl nějaký problém v tomto smyslu.

Radek: Oni byli spíš vděční za tu pomoc, a i na místech sutin byli příslušníci vojenské policie, kdyby tam vyvstal nějaký konflikt. Asi bylo štěstí, že jsme byli na vojenské základně, protože člověk bezpečnost nemusel řešit, mohl jít s klidem spát.

Kdyby byla v budoucnu podobná příležitost, jeli byste zase pomáhat USAR týmu?

Radek: O tom jsme přemýšleli. Na cvičení určitě a co se týče ostré mise, tak teď je tohodně čerstvé aspoň pro mě, tak neumím říct. Asi by záleželo, kde přesně, v jaké zemi, to bude, to je asi rozhodující kritérium. Nevylučuju to.

A vy?

Lukáš: Já bych to doplnil o to, že by záleželo i na tom momentálním stavu. Teď jsem třeba nepočítal, že to bude na tak dlouho. Mám spoustu věcí na dořešení, které jsem odsouval. Když by to bylo tak, že nebudu mít vyloženě něco akutního, tak asi spíš ano, ale pokud bych měl podruhé zásadní věci odsouvat, tak je to na pováženou. Spíš se klaním k tomu, že ano.

A poslední otázka taková odlehčená, jak jste strávili víkend po tom návratu?

Radek: byl jsem s kamarády a s rodinou. Člověk se těší na věci, které mu normálně připadají jako běžné, které člověk ani nevnímá. A potom, když to nemá, tak mu chybí. To znamená koupelna se vším vybavením, s evropským typem záchodu a s normální sprchou. Kolega je na cappuccino, já jsem spíš na točené pivo, takže dle preferencí. A taky jsem se těšil jídlo, které není z konzervy nebo vytažené z obalového materiálu.

A vy?

Lukáš: Objel jsem rodinu, ty nejbližší. A naporoučel jsem si upéct kachnu. Mám rád svoje rituály. Ráno začínám svým cappuccinem, to je takový můj svátek, pak odpolední káva. Sobota byla spíš odpočinková, v neděli jsem se začal vracet k normálnímu režimu.

MICHAL HRABAL
LUCIE BURIANOVÁ