Mezi lidi vtrhávají postupně desítky chlupatých a zrůdně vypadajících krampusů z Rakouska. Začíná se ozývat pištění a výkřiky strachu, když čerti nabíhají na zábrany, lomcují s nimi a natahují se k divákům. Nebojí se ale zdaleka všichni. „Veru, musíš na ně mávat ať jdou za tebou, mávej!,“ burcuje svou kamarádku drobná blondýna natlačená až k zábraně.

A vyplácí se jí to. Téměř všichni čerti neomylně míří k trojici dívek. „Saši, dobrý? Promluvíš ještě do Vánoc?“ smějí se dospělí, kteří stojí za dětmi a průvodu strašidel přihlížejí. Malá brunetka sice pokývá hlavou, ale nevydá ze sebe ani hlásku, jen upřeně sleduje chumel rohatých nestvůr.

Zvědavým dětem krampusové cuchají vlasy, plácají si s nimi a zblízka si je prohlíží. Někteří mají tvrdší metody. Dospělým odnáší kelímky se svařákem a mrskají je větvičkami. „Au!“ ozývá se z davu.

S obličejem černým od sazí končí malý Matyáš. „Už jednou jsem takové čerty viděl. Tehdy jsem se bál, ale teď už ne. Jsou super, pořád mi shrnovali čepici, tahali mě za nákrčník a zašpinili mi obličej,“ povídá rozjařeně.

Smějí se i rodiče. „On se ještě neviděl, jak vypadá,“ usmívá se Matyášova matka.

Když už to vypadá, že čertů víc nebude, povolí v divácích napětí. Najednou se ale z houstnoucí tmy vyřítí oheň. Čerti nesou zapálené tyče, někteří plameny dokonce i plivou. Jako jedni z posledních vjíždí mezi diváky pekelníci na ohnivém voze. Na všechny shlíží z výšky a lomcují železnou konstrukcí.

Diváci září spokojeností, zdá se, že je v ostré zimě blízkost ohně dokonce zahřívá. „Jsem tu už počtvrté nebo popáté a každý rok jsou čerti skvělí. Poprvé jich bylo nejméně, letos asi nejvíce,“ vypočítává e Zuzana Kokešová.