První zastavení je sice u kláštera a tedy ještě před Kamennou kolonií, další už je ale na jejím kraji. „Tady se cesta dělí na dvě. Jedna vede do takzvané Horní Kamenky, druhá do Spodní," vykládá Plhalová.

Vzápětí skupina začne stoupat po cestě do horní části kolonie. Míří k dílně Hany Daňkové, která se svým manželem dělá vitráže. Daňková návštěvníky vítá s úsměvem. „Je to už několikátá exkurze, ale tolik lidí tady ještě nebylo. Je to rekord," říká žena.

Lidem popisuje techniky práce a ukazuje jim i své výrobky. Poté se řeč stočí na obyvatele Kamenné kolonie. „Už dávno neplatí, že by tu žili jen umělci a bohémové. Bylo to tak v osmdesátých letech. Nyní tu bydlí i lidé s běžnými profesemi. I když je pravda, že umělců je tu určitě pořád víc než třeba v paneláku," dodává s úsměvem.

Většina lidí si tiše prohlíží dílnu a šperky a občas někdo něco koupí. Venku před domem zůstává pouze Petr Pakosta s malou dcerou. Na procházku kolonií se vydal s ní a s manželkou. „Podobných akcí Rezekvítku se účastníme pravidelně. Máme k němu totiž blízko, de facto jsme v něm vyrůstali," usmívá se muž.

Skupina mezitím vychází z dílny a dává se na cestu dál. Přitom poslouchá další vyprávění průvodkyně. Upozorňuje, že celá kolonie je nyní památkovou rezervací. „No, nevypadá to tak," konstatuje se smíchem jedna z účastnic procházky.

Do smíchu je lidem i dál. Stačí, aby Plhalová popsala domky. „Můj manžel říká, že je to moc stísněné a že by v takovém domě žít nechtěl. Když to ale vidí jiní lidé, často říkají, že by v něčem takovém chtěli umřít," podotýká. Na to opět reaguje jedna z žen. „Tak na žití to moc není, ale na umření ano," směje se.

Ne všichni ale mají z exkurze radost. Nezvyklá pozornost se nelíbí některým místním obyvatelům. Jeden z nich má kvůli lidem problém i se zaparkováním. Stojí totiž na jeho parkovacím místě a odejdou až po několika jeho gestech z auta. „To nevadí, hlavně, že vám tu nepřekážím," poznamená s ironickým úsměvem poté, co vystoupí.