Narodila se v dnešních Hlubokých Dvorech nedaleko Tišnova jako šestá z osmi dětí. „Rodiče tam koupili rozpadlý domek. Střechu spravili, ale na opravu kuchyně nezbyly peníze. Sporák tam byl, takže vařit jsme měli na čem. Nejdřív postavili chlívky pro kozu a pro prase," vzpomíná žena, která je pětinásobnou praprababičkou.

Do školy začala chodit ještě za první světové války. „Ale jen pár týdnů. Pak válka skončila," dodává.

V patnácti odešla do Brna a pracovala jako prodavačka v řeznictví v Josefské ulici. „Většina zákazníků byli Němci, ale já uměla jen česky. Dostávala jsem plat padesát korun měsíčně a čtyřicet z toho jsem dala za hodiny němčiny," vzpomíná. Chodila na ně jen dva měsíce. „Nezbyly by mi peníze. Ale stihla jsem se naučit vše, co jsem v obchodě potřebovala," říká.

Ve dvaadvaceti se vdala a s manželem založila řeznictví v Králově Poli. „Bylo tam tehdy třicet řeznictví, ale přesto jsme byli úspěšní. Dokonce jsme jako jedni z prvních měli automatickou váhu a chladírnu," upozorňuje.

Rok po druhé světové válce ale ovdověla a zůstala sama se dvěma malými dětmi. Řeznictví řídila ještě dva roky. „Pak mi komunisté všechno vzali. V našem řeznictví jsem nemohla zůstat ani jako prodavačka. Musela jsem jít jinam," popisuje. V několika řeznictvích pak pracovala až do pětasedmdesáti, kdy odešla do důchodu.

Na konci padesátých let se vdala znovu. Ani její druhý manžel už ale nežije. Dnes bydlí usměvavá žena v domově důchodců v Okružní ulici v Brně.